Jak skloňovat víceslovné jméno? Konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. a 6. p. j. č.

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu a jména) se koncovka ‑ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky ‑ovi a ‑u/‑i střídají, u posledního slova je však ‑ovi: přejeme panu doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme panu doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru Davidu Němečkovi za přínos... 

Koncovka ‑ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru "pán" a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru "muž" zvláště v případě, stojí‑li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru "předseda" mají pouze koncovku ‑ovi: předsedovi, bačovi, husitovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou‑li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

U měkkých typů ("muž", "soudce") je u obecných jmen běžnější koncovka ‑i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je ‑ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor "pán": uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos..., Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci.

Koncovku ‑u mají pouze jména vzoru "pán" (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk a bůh mívají obvykle koncovku ‑u i tehdy, stojí‑li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojení typu pan Dvořák je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi.